Jak se ověřuje bezpečnost cyklistických přileb a jaké nároky na ně klade evropská norma EN 1078? Na otázky magazínu Cyklistika odpovídal náš kolega Bc. Lukáš Blaha ze Strojírenského zkušebního ústavu. Rozhovor přináší pohled do procesu zkoušení přileb, vysvětluje principy laboratorního testování a otevírá odbornou diskusi o budoucím vývoji požadavků na ochranu hlavy cyklistů.
„Správné a plné označení normy je ČSN EN 1078+A1:2013 (dále jen ČSN EN 1078), a tato norma určuje zkušební postupy pro ověření povinných vlastností přilby, provedení a značení. Testují se materiály, ověřuje se provedení, zorné pole, schopnost tlumení nárazu, podbradní pásek a podobně.“
„Mýty se musejí vyvracet. Je možné, že se traduje utlumení nárazu rozlomením, ale není tomu tak. Norma ČSN EN 1078 mluví jednoznačně: Po zkouškách schopnosti tlumení nárazu nesmí přilba vykazovat žádné poškození, které by mohlo uživateli způsobit vážná zranění (ostré hrany, místa). Touto větou je snad mýtus definitivně zbořen.“
„Norma hovoří o tom, že výběr oblasti dopadu přilby na podložku je vybrán zkušební laboratoří tak, aby představoval nejhorší podmínky. Testují se na čelní i boční náraz a také na náraz na hranu simulující obrubník, protože v běžném provozu dochází podle statistik k těmto pádům cyklistů nejčastěji. Při testování schopnosti utlumit nárazy, kdy se přilba s maketou spouští z výšky na kovovou podložku, je maximální přípustné přetížení přenášené na hlavu 250 g, kdy g vyjadřuje gravitační zrychlení.“
„Rád bych podotkl, že závady se vyskytují velice výjimečně. Když tedy dojde na to, že je přilba při zkoušce nevyhovující, tak to bývá kvůli nedostatečné schopnosti tlumit náraz.“
„Jen doplním, že přilby se testují pro schopnost odolnosti proti nárazu nejen v rychlosti 19,5 km/h (5,42 m/s) u ploché nárazové podložky, ale i při rychlosti 16,452 km/h (4,57 m/s) u obrubníkové nárazové podložky. Já jsem svázán zkušebními postupy uvedenými v normě a možnost vyzkoušet přilby pro schopnost tlumení nárazu za vyšší rychlosti jsem bohužel neměl. Je také důležité připomenout, že laboratorní zkoušky představují standardizovaný a opakovatelný způsob ověřování bezpečnosti. Skutečné nehody bývají podstatně složitější a jejich průběh ovlivňuje řada faktorů, například úhel nárazu, povrch, překážka nebo poloha jezdce. Přímý přepočet mezi zkušební rychlostí a reálnou rychlostí jízdy proto není možný.“
„Většina testovaných vzorků se pohybuje ve vyšší polovině testovaného rozsahu. Je tedy možné, že by dokázaly ochránit při pádu ve vyšších rychlostech. Přesné hodnoty však k dispozici bohužel nemám.“
„V květnu 2013 proběhla její aktualizace. Přesto vidíme, že vývoj sportovního vybavení i samotné cyklistiky pokračuje velmi rychle. Je proto přirozené, že odborná veřejnost přezkoumává, zda stávající požadavky odpovídají současným podmínkám používání. Mechanismus revizí norem právě s touto možností počítá.“
„Takových institucí je v rámci Evropy více a většinou je to právě na jejich popud. U nás jde o Ústav pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, v Evropě Evropský výbor pro normalizaci, dále Výzkumný ústav bezpečnosti práce a další instituce.“
„Jako zkušební technik jsem povinen provádět testy dle stávající normy, posuzovat to, jak je legislativa nastavená, není v mojí kompetenci. Nicméně myslím si, že všeobecně by měla platit přísnější pravidla pro ochranné pomůcky chránící hlavu pro použití ve vrcholovém sportu. Postup a provedení zkoušek by mělo probíhat dle příslušné normy týkající se účelu použití přilby (cyklistická, lyžařská, pro vodní sporty atd.), ale v návaznosti na zvýšené nároky na odolnost. Toť pouze můj osobní názor. Současně je potřeba zmínit, že požadavky na závodní přilbu nejsou pouze otázkou maximální ochrany. Výrobci musí hledat kompromis mezi bezpečností, hmotností, ventilací, aerodynamikou a komfortem, což jsou parametry, které jsou zejména v profesionálním sportu velmi důležité.“
„Osobně si myslím, že je to téma k odborné diskuzi. Současná norma stanovuje minimální bezpečnostní požadavky pro širokou skupinu uživatelů, od rekreačních cyklistů až po sportovce. Navíc nerozlišuje jednotlivé cyklistické disciplíny, jako jsou silniční kola, horská kola nebo BMX. Stanovuje jednotné minimální požadavky pro přilby určené pro cyklisty a další uvedené uživatele. Z pohledu zkušební laboratoře je to logické, protože norma má zajistit základní úroveň ochrany pro širokou skupinu uživatelů. Na druhou stranu lze diskutovat o tom, zda se rozdílné podmínky jednotlivých disciplín dostatečně promítají do požadavků na ochranu hlavy. Například rizika při rekreační jízdě městem a při vrcholovém silničním závodu nebo sjezdu v terénu nejsou zcela totožná. To je jeden z důvodů, proč by se otázka případného zpřesnění požadavků měla čas od času vrátit do odborné debaty. Profesionální cyklistika se za poslední desetiletí výrazně posunula, a to jak z hlediska rychlostí, tak charakteru závodění a používaného vybavení. Je proto možné uvažovat o tom, zda by pro vysoce výkonnostní nebo specifické disciplíny neměly být definovány doplňující požadavky nebo samostatná klasifikace přileb, podobně jako je tomu v některých jiných sportovních odvětvích. Taková změna by však musela vycházet z podrobných analýz reálných nehod, medicínských poznatků a technických možností výrobců. Rozhodně nejde o otázku, kterou by bylo možné posoudit pouze na základě laboratorních zkoušek.“
Děkujeme redakci magazínu iVelo za prostor věnovaný tématu bezpečnosti cyklistických přileb a práci zkušebních laboratoří. Vážíme si příležitosti přiblížit odborné i cyklistické veřejnosti principy testování ochranných prostředků a požadavky normy EN 1078.
Tým SZÚ

Bc. Lukáš Blaha
Prohlédnout stránku Certifikace a zkoušky přileb a helem.